Setkání s úřední močí

Každej to asi známe... (Ne? Neznáme? Tak ne, dobře...) Jednou za čas se v našich životech objeví jedinečná příležitost setkat se s někým důležitym z úřadu, co nosí oblek. Kdo by toho hned nevyužil? Taková příležitost se ztrapnit, být méněcenný a připadat si jako debil?

Příběh Šídy: Škola volá

Kvůli tomuhle článku sem šla po čtyřech měsících do školy, kterou nenávidim, protože je ekonomická a já doteď nedokážu říct, co se to se mnou dělo v době, kdy sem se tam rozhodla hlásit, puberta? No a měla sem jít rovnou za jedním váženým panem profesorem, co mi má vést bakalářku a já se mu od srpna neozvala, protože sem nenašla žádný zasraný knížky o psychologii podnikání, který sem hledala jedno letní odpoledne v knihovně na zahraďáku asi tři a půl minuty… Tak sem tam přišla, se skloněnou hlavou a omluvnym výrazem s pocitem, že na mě hodí minimálně propisku, až mě uvidí. Ale bylo to ještě horší… řekl mi, že je to moje věc a je mu to jedno (asi se taky dočetl, že si tu školu prodlužuju, jak nejdýl se dá a zatratil mě). Za všechno si v těhle institucích můžem sami a to je krajně nepříjemný… No a pak mi řekl, co a jak a nakonec vytáhnul nějaký knížky, co by mi pomohly a já strašně nadšená, že už to třeba konečně začnu psát a nestrávim další tři minuty zoufalství v knihovně na zahraďáku nemohla držet hubu. No to je skvělý pane profesore, to víte, já už měla nějakou tu knížku půjčenou (neptejte se prosím, jak vypadala!), ale pak kvůli tý strašný nemoci (bylo léto, hezký počasí a sušenky v akci), co trvala tři měsíce, musela všechno vrátit… v knihovně to po vás chtěj do měsíce! Na to mi naprosto vážně odpověděl, že on to chce vrátit ještě mnohem dřív a já na záchranu mýho trapnýho vtipu stačila říct jenom, že mu aspoň nebudu muset nic platit, když se náhodou opozdim… Aha, drž už hubu, má přece oblek. A po tom všem se začal ptát, jakou tu knížku sem měla vlastně půjčenou. Byla červená? Hmmm, jo…? Byla tlustá? Hmmm… No jak se to vezme, čemu říkáte tlustá? A od koho byla? Hmmm… tak to už si vážně nepamatuju!

Nezasmál se, bylo to trapný, vzala sem si ty knížky (až potom, co si radši zapsal moje jméno a den, kdy sem mu zničila život) a odešla. Doufam, že zase nebude hezky a nezklamu pána ze státní instituce, teda ne, vlastně sebe… sama sebe zklamu.

Příběh Šomí: Rande v bance

Mám jednoho bankovního poradce, protože mám číslo účtu a kartu. Často mi radí ohledně vkladů na živnostňák, úvěrech splácení, hypoték prostě obecně… ne,to vlastně vůbec není pravda, protože se s nim vůbec o ničem neradim, vůbec ho nekontaktuju a chodim za nim do banky se sevřenejma půlkama jen, když musim donýst potvrzení o studiu. 

Při minulý povinný návštěvě ohledně záležitosti - potvrzení o studiu, sem si omylem zažádala o internetový bankovnictví (ačkoliv sem měla na účtě už asi 5 let 11 korun). Schůzka byla celá uplně trapná, protože vůbec nerozumim mluvě úředníků, a tak sem vlastně ani nevěděla, co se tam třičtvrtě hodiny dělo. Po příchodu domu sem nainstalovala nějakou tu věc, já nevim, prostě instalace a zjistila sem, že nefunguje... no,bylo mi to jedno,stejně sem ho nepotřebovala.

Ale po roce sem začla hodně obchodovat (s bílým masem) (kecám, spíš s takovym tmavšim) a najednou sem ho hrozně chtěla! Abych se vyhnula schůzce se svým úředníkem volala sem na nějakou nonstop linku, kde mi slíbili, že mi to zejtra zprovozněj. Šibalsky sem se usmála a cítila se pyšně, že sem našla cestu jak obejít bankovního pána a celou banku i tu mezinárodní. Ale pak se to stalo! Druhý den mi volá můj bankovní poradník, jestli se můžu v týdnu zastavit na pobočku a vyřešit situaci... super,takže sem přišla.

Bankovní rádce mě poznal už z dálky, to mě trochu znervóznělo. Posadila sem se do tý tichý místnosti plný decentního nábytku, obleků a důležitých výrazů a začala teatrálně vysvětlovat, jak hrozně internetový bankovnictví potřebuju, že je to otázka života a smrti. Můj poradník koukl do počítače, pak na mě a pobaveně mi oznámil, že mám na účtě 49 korun... Mělo mi ale v týdnu přijít spoustu peněz za internetové obchody, takže sem mu to taky sdělila a přidala k tomu, že ta částka, která je na cestě by měla bejt něco kolem milionu korun… bankovní poradce se na mě tázavě podíval,tak sem mu vysvětlila, že to není úplně milion, že je to spíš o pár nul míň... pořád se na mě díval, takže sem přiznala, že je jde vlastně o kilo… pak si ze mě finanční úředník začal dělat srandu, co jsem řekla pánům na nonstop KB lince… jestli jsem se zmínila o tom, že se jedná o urgentní záležitost (narážel na to, že mi internetový bankovnictví třičtvrtě roku nefungovalo a mě to bylo celou dobu úplně jedno) no a v závěru naší důstojné schůzky, mezitím co se mu tiskly nějaký hodnotný dokumenty k podepsání, se mě po třetí zeptal, co je u mě teda novýho… tak jsem odpověděla, že hodně věcí, ale že to není na povídání ve formální kanceláři, ale spíš v hospodě u piva... pak jsme se oba zarazili, nervozně na sebe koukali (on asi i trochu vyděšeně) a já ticho prolomila komentářem, že to možná vypadá, že sem ho teď pozvala na rande… on se na mě stále díval a nic neříkal, tak jsem si začala sbírat věci a řekla, že bude lepší když už odejdu a nikdy se nevrátím... úředník se zasmál a vnutil mi svou vizitku (asi mě fakt chce).