Dr. Čoko a Bc. Pes

Tak jo, existuje muzeum čokolády. My to víme. Byly sme tam, jednou... a podruhý a ani potřetí tam nepůjdem. Bylo by to jako odnášet dříví z lesa, když sme teď vegani. Taky by to bylo jako potkat Dr. Čoko a Bc. Psa znovu.

V muzeu asi bejvaj starý věci, proto se vystavujou žejo… Protože sou starý, nikdo je nemá a smrděj… ale to jen ty, co sou zavřený ve vitrínce. V tomhle muzeu čokolády chtěli umocnit dojem stáří věcí tim, že na nich neutírali prach a neutírali ho ani tam, kde nebyly exponáty a nebo se taky stalo, že tam byly ty vitrínky, byl tam prach, ale nebyly tam exponáty a nebo tam byly ale jenom nebyly vidět, protože byly zapadlý za vitrínkou společně s prachem, a nebo je někdo ukradl přes neviditelnou vitrínku… to nás zaujalo a inspirovalo. Další věc, která nás zaujala, ale vůbec neinspirovala, byla, že v muzeu čokolády se vystavuje taky kukuřice v mističce… možná už je nebaví vystavovat nějakou čokoládu prostě, když jí každej zná prostě a stejně tam na ní nikdo nemá chuť, a radši si povystavěj různý prachy (od slova prach, né peníze) a zeleninu.

Příjemně překvapené rozmanitou sbírkou prachu a zrníček kukuřice postupovaly Šída a Šomí z jedný místnosti do druhý a dozvídaly se přitom dost podrobné informace o výrobě čokolády, které byly nadepsané na papírech A4 velkým písmem černou vypsanou lihovkou ve znění: Kakao + Mléko = Čokoláda. Děkujeme... Smích nás ale přešel ve chvíli, kdy sme zjistily, že to tam má celý na povel Dr. Čoko. Doktorská figurína… byl oblečenej do bílýho pláště a kolem krku měl to doktorský poslouchátko, který má za úkol studit lidi. Zostuzovat. Asi kdyby ta čokoláda potřebovala vyšetřit… Dr. Čoko má teda fakt vysokej titul, práci a spoustu prachu/ů… je teda přesně pravej opak nás, my prach nemáme… Šomí teda trochu na každym místě svýho bytu tak akorát, ale Šída žádnej nemá. Nikdy. Nikde.

Jak sme tak procházely galerií prachu, rozbitejch exponátů, mediků a pacientů, odchytla nás pani, která chtěla všechny poučovat o historii čokolády a o historickejch předmětech. Nechaly sme se podmanit, když se chce někdo předvádět, uděláme mu prostor… Rozestoupíme se a stojíme tak, aby měl dost prostoru. Vzala nás k nějaký nádobě a řikala, že je na dělání čokolády, ale že konkrétně tahle je vlastně na dělání vína, ale že jsou jinak úplně stejný, a pak následovalo půlroční vyjmenovávání věcí, ve kterejch se vlastně lišej, takže sme se závěrem podprahově dozvěděly, že sou úplně jiný. Že nejsou stejný. Že se lišej. Že tahle nádoba nemá s čokoládou vůbec nic společnýho. Že je tam navíc… Jako pátý kolo u vozu pro čtyři kola.

Vrcholem muzea byla přednáška, za kterou si milovníci špinavý čokolády s chutí mohli připlatit. Byla tam nějaká paní, i když to nevíme jistě, protože byla daleko za tlustym neprůstřelnym plexisklem, který nebylo moc průhledný kvůli tlustý vrstvě prachu, čokolády a kukuřice. Něco nám řekla, ptala se na otázky a lidi se tak mohli cejtit chytře, že taky něco vědí, kromě nás. My nikdy nic nevíme. Pak vyrobila čokoládový pralinky, i když naštěstí ne v tý starý špinavý formičce ve tvaru Mikuláše, která nebyla vymytá. Dlouho. Hodně dlouho. Nejspíš od Vánoc před deseti stoletíma. A pak přišel okamžik ochutnávky. Škoda, že sníme vždycky všechno a jíme i to, co není naše, ale teď, teď sme nechtěly nic, co patřilo Dr. Čoko. Vzaly sme si to jenom proto, že na sebe nerady upoutáváme pozornost… Bylo tam ticho a ta pani všechny důkladně poučila o tom, že se ta pralinka za žádnou cenu nesmí rozkousnout… A pak to přišlo. Křup… Křup… Všichni milovníci zaprášený čokolády nás v tu chvíli odsoudili a my mohly odejít k nejlepší atrakci celýho muzea (promiň, Dr. Čoko!). Bylo to malování v cukru. Velký talíř starýho cukru s trochou prachu… a my do něj mohly malovat. To bylo jako… skoro jako malovat na papír.

Chvíli sme si myslely, že by těch chytrejch atrakcí už stačilo, ale vešly sme do místnosti, kde nás chtěly poučovat o čokoládě mexickym dokumentem s anglickejma titulkama, kterýmu nikdo nerozuměl, protože nikdo, kdo umí anglicky a mexiko nechodí do muzea zaprášený čokolády. Pak následovalo něco, co sme nečekaly... Stěna plná obrazů malovaných čokoládou a mezi nima i Bc. Pes. Ten pes asi absolvoval nějakou fakt vážnou školu, protože byl, podle výrazu ve tváři, vážně hrdý absolvent. Chtěly bysme kontakt na tohohle psa, který byl předlouhou a zhmotněnou myšlenkou a nápadem lidské bytosti, která si mohla vybrat k malování cokoliv, ale vybrala si psa s absolventskou čepičkou… A dala ho do muzea. Tam, kam Bc. Pes patří. Do muzea hrůzy.