Někdy se stane, že se ráno probudíte v posteli prostě…
v posteli, na kterou ste si vydělali nebo na ní vydělal někdo jiný… nebo
ste si na ní půjčili nebo ste jí prostě jen dostali po někom proleželou a tak…
no a pak začnete žít svůj den a nečekáte, že se prostě v nějakou středu něco stane…
Šomí ten den dostala uplně nečekaně novej telefon od temnýho
strážce její duše… Ona na ní technika dost blbě reaguje… počkala teda radši na
to, až bude s Šídou, aby byly dvě proti jednomu… telefonu? Operaci ohledně
simkarty a baterky a změny pozadí během jízdy tramvají zvládly, ale pak… občas
se dojede na zastávku, kde chcete vystoupit a tak sme to udělaly, protože sme
chtěly vystoupit tam, kde měla ta jedna tramvaj zastávku… a v tu chvíli to
začalo… nekonečná a zběsilá jízda…
Vystoupily sme u Šídiny školy, aby se Šída pochlubila jak zvrácená je a taky aby ukazovala místo, kde nenávidí každou minutu každýho života. Cestou
z tý tramvajový zastávky se Šomí vytahovala se svym novym telefonem od temnýho strážce
duše, zakopla o vzdušnou překážku, která nebyla vidět (protože byla neviditelná) a
jediný co zachránila, byl telefon, i když u toho záměrně zranila Šídu a
roztrhla si uplně nový slim fit jeans… dobrý… došly sme do školy, kde Šída píše
bakalářku u pána, kterej jí dává furt nějaký termíny nebo co… prostě se jí
uplně nabourává do domácí atmosféry u kafíčka a sušenek… ale za tim pánem nikdo
nešel, to ne… šly sme na přednášku s názvem: finanční teorie, politika a
instituce... což není předmět, na kterej chodíme, nemáme z něj ani zkoušku,
Šomí vlastně ani neví, kde ta škola je… byly sme se tam jen zasmát tomu, že se
o tom někdo učí, ale celou dobu sme si na notebooku vybíraly kryty na telefon, a pak sme
odešly… odešly sme na událost dne, možná i týdne… na chvilku nás napadlo, že by
to mohla bejt i událost našeho života…
Cestou tam se Šomí zranila asi ještě stokrát o tažný
zařízení všech aut celý Český republiky, protože kvůli telefonu nevnímala svět
okolo sebe a fotila i to, co neměla... to, že byla úplně zraněná jí dost naštvalo, takže telefon s novym pozadim
vyhodila do koše, do kterýho předtím kopla a řekla, že si nenechá ubližovat od
nějakýho Samsungu S Galaxy 3 mini grey… a to neudělala, protože má až moc
ráda peníze a drahý dárky, který si nemusí platit, protože darovanému koni na
zuby nehleď.
Když po jednom vege burgeru bez bílkovin konečně dorazily na
koncert do Rock Café na akci pomoc Tibetu, kterýmu ničim nepomohly, protože ani nevěděly, kde
Tibet vlastně žije, sedly si s pivem k podiu a čekaly. Měly jedinej
cíl… Mluvit s ČOKO VOKO. Začal koncert… ona tam byla, i ta druhá tam byla
(jména radši už nevíme, abysme si nevytvořily moc intimní vazbu). ČOKO VOKO
začaly a my se usmívaly a svět byl krásnej a vtipnej, a kdyby sme byly
v přírodě, tak je tam spousta motýlů a třpytek… protože třpytky sou hodně
v přírodě, hlavně v lese…
Po hodině obdivu k ČOKO VOKO, se naskytla příležitost,
kdy nechala jedna půlka ČOKO VOKO druhou půlku u podia úplně samotnou a proto
byla šance, neztrapnit se u dvou, ale jenom u jedný z nich. Šída se zase strašně bála, a tak zase všechno nechala na
Šomí, protože jí bylo trapný už jenom přijít a podívat se na jejich životní
vzor. Šomí ale nezačala úplně tak, jak Šída naplánovala, i když předtím nic
neplánovala a zeptala se: „Dobrý den, můžeme vám tykat? A můžeme s váma
vůbec mluvit?“ Na to hnědá půlka ČOKO VOKO odpověděla, že to nebude úplně
nejlepší nápad a zeptala se, jestli může utéct na záchod. My rozhodily provazy
a naložily jí do naší bílý dodávky bez SPZ, která nás všechny odvezla do Německa.
To ne, protože to bylo jinak. Odešla na záchod a my stály ve tmě koncertu. A nehejbaly se… Radši. Aby
nás nikdo neviděl… už nikdy.
Žádné komentáře:
Okomentovat