Ples střední motelové školy

Ačkoliv to tak nevypadá (nevíme, jak to vypadá, když to tak vypadá), chodily sme obě na hotelovou školu, kde sme se učily o hotelech hlavně. A jo, jasně každej nemá rád školy, hlavně tu svojí, ale tahle byla echt zasraná. Tak proto sme na ten ples šly. Pomstít se.

Hned u šatny nás obraly o dvacku, která se pak naštěstí válela na jednom stole, takže stav škola:my 1:1. Pití bylo klasicky hrozně drahý, takže sme se řádně vybavily, jelikož sme chudý už delší dobu, známe určitý cestičky. Takže středně velká kabelka, aby se do ní vešly dvě průměrně velký flašky a u kontroly lísků se hodně usmívat a mluvit, aby kontrolu nenapadlo zkoumat obsah středně velký kabelky.

Jak moc trapný je, když má někdo úplně stejný šaty jako Šída na uplně stejnym plese? Když se to stane ve filmu, tak je jeden vždycky víc zahambenej než ten druhej… divně kouká, stydí se, ale nakonec ho ten vítěz obejme a vyfotěj se spolu s výrazem: koukejte, máme nadhled. Blbost, je to fakt trapas…

Kolikrát za život ste udělali takovou chybu, že ste ukradli brambůrky barmanovi, kterej je rychlejší než vítr a světelnej rok a napadne vás, že mu utečete? Někomu, kdo kdyby byl kůň, jmenuje se Blesk. No takže Blesk zabavil brambůrky a dokonce odhalil i flašku ve středně velký kabelce, všechno si vzal a předal do PRODUKCE. A to všechno při běhu, neuvěřitelný… není tohle ten triatlon? Takže stav škola:my 2:1.

Jelikož sme zvyklý na větší zážitky, než sou koňský závody (Blesk), a když je v okolí podium, potřebovaly sme záminku, jak se tam prostě dostat. Tahle příležitost se naskytla, ve chvíli, kdy sme na zemi našly cizí telefon… no… vlastně… ten telefon, on ležel asi tak pět centimetrů od stolu jedný maturitní rodiny, takže pravděpodobnost, že je jejich a jen spadnul na zem, tam byla… ale určitě se dá pochopit, že sme si chtěly bejt uplně jistý… takže sme ho radši vzaly a hrnuly sme se s nim k podiu. Mezi jednou písničkou a druhou písničkou sme dramaticky mávaly na pána u mikrofonu ve snaze zachytit jeho pohled, následně ho přesvědčit ať nás vytáhne na podium, pustí k zapnutýmu mikrofonu a nechá promluvit k plný Lucerně… pán byl asi hodně sólista, protože to celý začal vysvětlovat sám a pardon, ale o ten telefon zas tak nešlo, že jo… takže díky… no, ale aspoň na nás přitom ukazoval, takže sme měly chvilku na to smyslně pózovat u „ztracenýho“ telefonu, hezky se usmívat, házet vlasama a mrkat do davu… jak to dopadlo je asi uplně jedno, protože sme se potupně vrátily ke stolu, kde telefon původně ležel a normálně sme ho podaly hystericky plačící 10letý holčičce, který se asi promítnul celej život před očima, když přišla o telefon, bez kterýho by nemohla hrát angry birds. Stav škola:my 3:1.

No a pak, jak už to tak na plese bývá, chtělo se nám čůrat, takže sme šly domů… Ne nešly, to byl jen pokus o vtip, kterej by přilákal další věrné čtenáře. Šly sme na záchod… kde byla taková ta fronta, ve který se to už nedá vydržet, takže sme šly tam, kde fronta nebyla… na pány. Šomí prozkoumala terén a obě se vplížily dovnitř kolem chlápka, co si myl zrovna ruce… My si ruce nemejem, takže nás to dost překvapilo a každá sme nervózně obsadily jednu kabinku, takže dvě, protože nás bylo dvě. Mezitim přišlo a odešlo několik mužů a abychom dokonale zamaskovaly naší ženskost a nikdo nevycítil naší slabost, povídaly sme si jako pravý chlapi… Jakože třeba, co dělá stará, jakou kládu zrovna položil Peťa a kdyže dávaj ten fotbal… Pak sme vyšly a před záchodem sme našly starého pána válejícího se na zemi se záchvatem smíchu. Nebo možná jenom stál a usmíval se, ale to je jedno, třeba to ani nebylo kvůli nám.

No a pak byl průser, že nám jedna kámoška (teda pak už ne moc kámoška, když měla ty stejný šaty jako Šída a nevzala jí kolem ramen a nevyfotily se spolu) dala žvejku PEDRO s tetovánim… a my si prostě to tetování nebudem nikdy dávat na normální místo, NIKDY! SLYŠÍŠ?! nebo je snad krk normální místo pro tetování ze žvejky na maturitním plese? Pokud ano, tak se omlouváme za ten nečekaný capslock.

A ta žvejka nás navedla, abysme se šly podívat do ředitelský lože… kam sme nakonec nešly, protože nejsme až tak rebelský (jako ta žvejka) a tak sme šly do jiný lože, kde zrovna nikdo nebyl. I když tam pak někdo příšel, ale byly sme prostě v loži, kam se nesmí… Určitě ne s lístkem na stání. A my sme tam seděly, takže…

No a při odchodu v jedný tý loži vidíme naší oblíbenou učitelku na vaření, která nás učila vařit, krájet mrkev a taky jak se ze stresu rozbrečet… ale chtěly sme jí určitě pozdravit… Šídě dala pětku, protože si nepřinesla kuře na den kuchání kuřat a Šomí dala čtyřku z palačinek jenom proto, že jí je zapomněla dát ochutnat. A celkově nás prostě určitě neměla ráda. Šída se snažila, aby jí ráda měla a Šomí se snažila, aby měla důvod jí nenávidět. Obě dopadly stejně, a tak si jí pozvaly na kobereček před ředitelskou loži s velkym odhodláním dorovnat skóre (jako ve fotbale). Hned, jak přišla, začaly sme se jí zase bát, a tak sme jí řekly, co sme ani nechtěly a šly sme pryč, hledat další dobrodružství…

Ze všech věcí, co sme ještě na plese neměly dělat, sme si vybraly sedět a koukat na vystoupení jednotlivých tříd, což bylo nakonec vážně strašný. Ne že by to byla nuda, ale byly tam ty holky. Ty nezávislý holky s pevnym zadkem, polonahý a strašně sexy, co maj všechno ještě před sebou, nezajímaj je daně, práce, plat, manželství ani zdravý recepty za málo peněz. Ze zoufalství a taky kvůli tomu, že sme nedostaly dost času sebrat si svou šťavnatou depresi a odejít, sme se ještě podívaly na taneční vystoupení latinskoamerických tanečníků a zjistily, že tohle je náš sen. Tohle je to, co budeme dělat. Dělat do konce života. Takhle budem vydělávat peníze na ty daně a manželství. Šída jako tanečnice se sexy šaty s volánky a Šomí jako tanečník s pevným zadkem, výstřihem a naleštěnýma botama.

No a tak sme se chtěly radši napít, ale tu naší propašovanou flašku měla pořád produkce spolčená s Bleskem. Odhodlaný a už bez žádnýho sebevědomí sme tam šly, informovaný, že flašku vydávaj pouze při odchodu domů… Takže sme si vyzvedly kabáty v šatně s dokonalou lstí, že jdem jen někoho vyzvednout ven (asi poslance nebo co) a hned se vrátíme. Šly sme za produkcí, pokud se teda dá řikat „produkce“ malý místnosti s jednou nepříjemnou paní a spoustou zabavenejch věcí a řekly sme, že jdeme teda domů. To nám ta produkční paní samozřejmě nevěřila a řekla, že nám flašku předá u východu. Rozeběhly sme se po čtverech dlouhejch schodech, domluvit to s tim chlapem, co pouští lidi sem a tam, že jako odejdeme domu a pak se jako zas tajně vrátíme, jestli by to takhle šlo domluvit a případně na sebe mrknout, jakože sme tým… Ale lidi, co pracujou na plese sou prostě rychlejší než my (asi maj všichni vlastní stáj). Ta paní tam stála a jenom tiše poslouchala, jak jí pomlouváme u pana s bundou s nápisem „organizátor“. Takže ta flaška zase zmizela v temnotách produkce… Stav škola:my 4:1.

Při cestě domů, což už vůbec není důležitý, v depresích, bez sebevědomí a jasnou prohrou mezi školou a náma, bez pomsty a vyvržení produkcí, chtěly zajíst smutek veganskou pizzou. Cizinkám, ptajících se na cestu do klubu TOP GEAR (to neni pořad o autech, ale klub?) stačily jen říct „we must hurry“… a pak naplánovaly cestu do Karaoke baru, kterýmu začaly říkat Karaoke kar, protože se Šída přeřekla a přišlo nám to hrozně vtipný, takže celou cestu pak musely poslouchat všichni v tramvaji, jak to dosazujem do různejch vět a měníme při tom hlasy…